Senioři a odchod domácího mazlíčka

Ztráta domácího zvířete může být pro seniory stejně těžká jako odchod blízkého člověka. Přečtěte si, jak jim v této chvíli poskytnout oporu.

Pro řadu starších lidí je domácí mazlíček často jediná živá bytost, kterou doma mají. O to hlubší citovou vazbu si ke svému společníkovi pochopitelně vytváří. Společně snídají, obědvají, chodí na procházky, koukají na televizi. Zkrátka mají jen jeden druhého.

Setkávám se s příběhy, kdy starší člověk, který vyrůstal v době, kdy byli psi u domu na řetězu a byli považováni spíše za nástroj k hlídání hospodářství, si ke stáru brával psa mladších členů domácnosti vždy do křesla, aby spolu sledovali zprávy, láskyplně k němu rozmlouval a při pravidelných telefonátech se vždy jako první dotazoval na to, jak se má pes, nikoli jeho majitel.

Když příjde odchod mazlíčka

S odchodem milovaného zvířete nepřichází tito lidé jen o své kamarády – náhle ztrácí i velkou část svého každodenního stereotypu (krmení, venčení, vyčesávání, návštěva veteriny apod.). Neměnný průběh každého dne s činnostmi jdoucími po sobě ve stanoveném pořadí a s věcmi na svém místě preferuje drtivá většina starší generace. Tato rutina je ukotvuje ve světě plném změn, který se točí stále rychleji a kterému přestávají rozumět.

Jakákoli změna pro ně může být – z pohledu mladého člověka – nepředstavitelným a až fatálním zásahem do jejich životů. Výše uvedené činnosti spjaté s péči o domácího mazlíčka, který byl na jejich přítomnosti zcela závislý, jim navíc doposud dodávaly pocit užitečnosti a nepostradatelnosti. Ten mohou v tomto kritickém okamžiku částečně či úplně pozbýt.

Nenechávejte proto své rodiče, příbuzné a jiné blízké osoby samotné, když přicházejí o svého čtyřnohého přítele.

Jak pomoci během odchodu (eutanázie) mazlíčka

Eutanázie je proces, kterého se mnoho lidí obává na vědomé či podvědomé úrovni, a často vede k myšlenkám na jejich vlastní odchod. Proto buďte přítomni i v této situaci.

Někteří lidé ve vyšším věku vnímají pomaleji a zejména ve stresu se někdy hůře rozhodují, nemusejí být schopni hned vše pochopit a adekvátně reagovat na instrukce lékaře na veterině. Navíc mladí a začínající veterinární lékaři mají méně zkušeností s komunikací se starší generací a proto je dobré, když děláte „spojku“ mezi lékařem a např. svým (pra)rodičem či jiným starším příbuzným.

Pokud třeba víte, že babička hůř slyší, zopakujete jí instrukce lékaře nahlas, ať je v celé situaci plně zorientovaná. Nebo pokud víte, že senior špatně chodí, požádejte lékaře o židli v ordinaci. Starší generace si totiž často neřekne jen proto, aby neobtěžovala. Emoční vypětí může navíc způsobit slabost – a to i mladším jedincům.

Dnešní senioři jsou zvyklí na samostatnost a soběstačnost. Mnoho z nich na veterině dlouho nebylo a někdy si neuvědomují své fyzické limity. Pokud má jejich odcházející mazlíček třeba 13 let, jsou nyní i oni o 13 let starší, a neuvědomují si, kolik se toho pro ně za uplynulou dobu změnilo. Může se stát, že už svého mazlíčka neudrží nebo jej naopak drží příliš křečovitě – pomozte jim s manipulací. Případně se dopředu domluvte, v čem jim můžete být nápomocni.

Člověk v důchodovém věku se obává, že si dalšího mazlíčka už nejspíš pořizovat nebude, a v dané chvíli cítí, že přichází o všechno.

Co byste tedy měli nejlépe udělat nebo říkat, až dojde k nevyhnutelnému?

Obvykle cítíme přirozenou potřebu vyjádřit člověku v těžké chvíli naši podporu. Jen správná volba slov se v této situaci často zdá jako nejtěžší úkol na světě a formální „upřímná soustrast“ tu moc nepřichází v úvahu. Nebojte se, někdy není potřeba říkat vůbec nic. Pro mnohé je důležitá pouze tichá sounáležitost. Položení ruky kolem ramen, držení ruky – pokud to tak cítíte a považujete v dané chvíli za přirozené gesto.

Až nejsilnější emoce trochu opadnou, považuji za vhodné truchlícího ujistit o tom, že jeho rozhodnutí s provedením eutanázie bylo správné a že pro své zvířátko udělal to nejlepší, co v dané situaci mohl.

Ujistěte je o správnosti rozhodnutí

Není dobré nechat sebemenší prostor pro pozdější pochyby a myšlenky „co by kdyby„, kdy babička nebo dědeček podlehnou na několik dalších dní myšlenkovému sebemrskačství a úvahám o tom, že kdyby zaplatili ještě jeden den infuzí navíc, možná by se kočička nakonec zlepšila.

Je dobré pokud vycítíte, že o svém rozhodnutí neměli pochyby a že je nyní „pouze“ potřeba vypořádat se se smutkem. Odchod jejich zvířecího kamaráda rozhodně nebagatelizujte. Zatímco někteří lidé zatížení záplavou emocí sami od sebe mluví o své ztrátě a nacházejí v tom úlevu, jiní by možná rádi mluvili, ale neví jak začít.

Jak babičce/dědečkovi pomoci po ztrátě mazlíčka

Platí sice, že čas je nejlepší lékař, přesto je vhodné svým příbuzným věnovat v době odchodu zvířete více pozornosti než obvykle, aby se jejich samota a myšlenky na chlupatého společníka více rozptýlily.

Smutné prázdno ve zvířecím pelíšku, které tísnivě vyplní v prvních dnech celý dům/byt, můžete alespoň částečně vyplnit otázkou typu: „Měl/a bys chuť si udělat čaj a zavzpomínat na hezké věci, které jsme s Rexíkem zažili?„

Respektujte samozřejmě i odmítnutí, jelikož někteří lidé si svoji bolest skutečně potřebují zpracovat ve svém nitru a sdílení s ostatními jim k tomu nepomáhá.

Pokud se zdá, že smutek po domácím mazlíčkovi přetrvává příliš dlouho nebo že člověka úplně zlomil a přestává komunikovat, chodit ven apod., pokuste se seniora v rámci jeho možností motivovat k aktivitám, které si kvůli psovi nebo kočce nemohli dříve dovolit. Mohou třeba navštívit své přátele či příbuzné na více než jedno odpoledne, jet na zájezd nebo do lázní.

Poohlédněte se po místním spolku, který sdružuje lidi v důchodovém věku a nabízí jim rozmanité aktivity. Pokud je v okolí útulek, který nabízí možnost venčení psů pro veřejnost, mohla by být možná toto cesta. Rozhodně však nezapomínejte na to, že nové činnosti jsou pro starého člověka absolutním vytržením z jeho „oblíbeného“ stereotypu a zpravidla se sám od sebe do ničeho nového pouštět nebude. Položit mu na konferenční stolek brožuru o místním spolku důchodců proto nestačí. Angažujte se, pomozte jim zařadit do života něco nového a vyplnit vzniklé prázdno.

Než se rozhodnete pro nového mazlíčka

Tip a trochu snad i prosba závěrem – když přijde o domácího mazlíčka někdo z vašich starších příbuzných, nepořizujte mu nového bez jeho vědomí. Starší lidé se se ztrátou vyrovnávají déle a často jim síly na aktivní štěně nebo kotě nemusí stačit. Pokud si vy anebo váš příbuzný myslí, že je pořízení nového zvířecího kamaráda dobrý nápad, prodiskutujte společně všechna pro a proti a důkladně zvažte možnosti, které se nabízí.

O čem teď mluvím? Uvedu opět příklad. Pokud byl před patnácti lety lovecký pes velkého plemene správnou volbou, neznamená to automaticky, že je to správná volba i pro současnost. Možná ano, ale proberte společně, zda časové a fyzické možnosti dovolí řádný výcvik psa.

Zvažte, zda v případě nemoci zvířete bude někdo schopen zajistit jeho odvoz na veterinu. A připomeňte si, že štěňátko nebo mladý pes je něco úplně jiného než psí senior, jehož pomalejšímu životnímu tempu dědeček/babička v posledních letech přivykli.

Starší člověk podlehne snadno chvilkové emoci, ale po delší době jej temperamentní mládě fyzicky i psychicky může začít vyčerpávat, zvláště když je na něj sám. Vhodnějším se proto může jevit dospělé zvíře např. ve věku 5 – 7 let. U něj původní majitel nebo útulek již zná jeho povahu a dokáže říct, pro jakého člověka se hodí nebo jaké nároky z hlediska fyzické aktivity či zdravotního stavu potřebuje.

Buďme ke starší generaci v těžké chvíli ztráty jejich milovaného zvířátka laskaví a pozorní, nedovolme, aby je tato událost zlomila. Často jde o lidi, kterým dlužíme za mnohé, a i pokud to není tento případ, nebuďme lhostejní. Nikdy nevíme, kdy se strany otočí a za pár (desítek) let to možná budeme my, kdo přichází o poslední smysl svého života a potřebuje podat pomocnou ruku.